Šestihodinová esej o čtyřech částech zkoumá filozofickou optikou dějiny režimů a revolucí, vůdců a mučedníků. Koláž z osobních vzpomínek, inscenovaných výjevů a archivů kolektivní paměti srovnává pražské jaro se sametovou revolucí a ukazuje expozici, kolizi, krizi a katarzi polistopadové společnosti. Nadějí na záchranu demokracie je kreativní smích, rozpouštějící nedotknutelnost a zbytnělá ega představitelů státních institucí. Internet osvobozuje společnost od zastupitelů jako nefunkčního mezičlánku, který brání přímé komunikaci občanů s mocenskými orgány.

„Já vás vidím, dokud vás neuvidím. Jakmile vás uvidím, tak už vás nevidím.“ K. Vachek